Když jsem byl malý, byl jsem dosti hyperaktivní dítě. Unavit mě, byl pro mé rodiče nadlidský úkol. A nejen pro ně! V Žákovské knížce to byla poznámka za poznámkou. Ve většině případů za kecání. Já dodnes vehementně tvrdím, že to je proto, že mám výrazný hlas a tudíž paní učitelka vždycky slyšela kecat jenom mě. Ale ruku na srdce – prostě jsem zlobil. A přestože jsem z toho malého neunavitelného kluka už docela vyrostl, zlobím pořád a zlobit budu! Však o tom přeci ten život je.

Tím zlobením myslím zážitky. Z mého pohledu je život hlavně o zážitcích. A nezáleží na tom, jestli cestujete na druhý konec Zeměkoule, nebo se jen jdete proběhnout do lesa. Pro zážitky prostě člověk žije. A proto, pokud mě náhodou zahlédnete na nějaké fotce, nejspíš mě hned poznáte, na většině z nich se totiž zubím od ucha k uchu. Ostatně fotografování a natáčení videí považuji za téměř životně důležité. Taková fotka nebo video je totiž prostředek k tomu, jak si zážitky zdokumentovat a hlavně zachovat. A stejně, jako se dnes s radostí dívám na videa z dětství, se stejnou nostalgií se za X let budu dívat na videa z mládí.

Mám ještě jednu vášeň. Vlastně dvě. Ta jedna mi zůstala ještě z dětství – jde o již zmíněné kecání. Mluvím rád a hlavně dlouho. Jsem živým důkazem toho, že existují muži, kteří denně vysloví více slov než ženy.

A ta druhá – rád se v životě překonávám. A to jak v životě pracovním, tak i v životě osobním.

A to jsem prostě já… 🙂
Vl.